Rumunsko má skvěle zachovanou přírodu. Hory byly úžasně zelené, lesy listnaté nebo smíšené, zelené louky hráli všemi barvami. Všude se pasou poměrně velká stáda ovcí. Mimo ovcí se tu hojně pasou krávy. Vesničky na které jsme narazili byly malé s dřevěnými baráky. Je to jako byste se vrátili o takových 80 let zpátky. Ovšem zajímavé je, že i na těch nejhorších chatrčích je možno spatřit satelitní antény. My jsme na ně museli působit jako marťani, když jsme se někde na mostě začaly převlíkat do neoprenů a pumpovat rafty. Místní z toho určitě měli druhé vánoce. Jak nás uviděli okamžitě se to rozkřiklo po vesnici a všichni nás pozorovaly a běhaly kolem vody.

Rumuni nemají skoro žádné továrny, všechny které jsme viděli byly na spadnutí, těžko říct čím se živí. Největším výkřikem civilizace jsou v Rumunsku asi katry (pily na dřevo), které jsou v každé vesnici. Místní obyvatelstvo cestuje na koňských povozech, případně na kolech typu “ukrajina”. Lepší mají Dacii. Jiné auto kromě Dacie jsme snad ani neviděly, snad jenom náklaďáky značky Roman. Na hlavních tazích na hranice je samozřejmě možno spatřit tiráky z Maďarska.

Podle toho co jsme viděli tvoří obyvatelstvo tvoří asi tak z 85% Rumuni 10% Cikáni a zbytek Ukrajinci a ostatní národnosti. Jejich jazykové znalosti jsou bohužel slabé. Za týden v Rumunsku jsme narazily na dva obyvatele kteří uměli německy. Anglicky ani rusky jsme se nikde nedomluvily. Prý se s nimi dá mluvit francouzsky, ale o nás zase nikdo francouzky neuměl. Mimochodem Rumuni to prý berou s hranicemi vážně mají 20 km celní pásmo a prý se několikrát stalo že turisty obvinily, že chtějí emigrovat na Ukrajinu. Rumuni jsou hodně věřící v každé větší vesnici je kostel, často také pravoslavný. Jsou většinou celé dřevěné s vysokou věžičkou a střechou pobytou plechem.

Ceny jsou pro Čechy mírné. Akorát pivo je tu drahé. Nejlepší je Ursus lahvový za asi 4000 lei. Točené pivo jsem tam nikde neviděl. Místní destiláty jsou hodně levné cca 10000 lei, ale mají jen 20% alkoholu a jsou to většinou hrozné "hubolepy". Doporučuji místní značková vína za cca 14 000 – 20 000 lei. Oblíbené bylo červené víno s hradem na vinětě název si nepamatuji ale měli ho skoro všude. Skoro úplně všude se dá koupit fanta, cola apod. ale je dražší než u nás doma tuším cca 8 000 lei za 1,5l. Chleba tu stojí průměrně 3000 lei, ale v horách nebyl k sehnání. Domorodci si zřejmě pečou vlastní. Místním "sámoškám" se říká magacin a "putikám" bar.

Rychle můžete počítat že 1 000 lei je přibližně 4 Kč. Za 1 DM je oficielní kurz 4700 lei a za 1 US dolar asi 8 300 lei. Bankovky jsou kryté obrázky ;-). Doporučuji neměnit zbytečně mnoho peněz protože nejsou volně směnitelné a ve střední Evropě nemají tudíž žádnou cenu. My jsme všechny zbylé peníze převedly na alkohol. Tyto kurzy byly platné v květnu 1998.

Odjezd

Plánovaný odjezd ve 20:00 se nekoná. Asi ve 21:15 přijíždí autobus ze kterého hned vybíhá skupina lidí, aby si došla s "pískem: a doplnila tekutiny (rozuměj pivo). Pokračujeme přes Pardubice do Hustopečí. Po večeři v místním vinném sklípku uleháme na jeho střechu a usínáme.

Čunovo

Ráno jsme překročili Slovenské hranice. Pokračujeme do Gabčíkova. Na místním umělém kanále v Čunově trénujeme. Někteří nezahálí a stačí se i topit. Celé odpoledne jsme se přesouvali přes Maďarsko na Rumunské hranice. Na přechodu Orad dlouho čekáme a pak jsme opruzováni místními celníky. Měníme peníze na místní Leie. Mají tu i veksláky kteří nabízí horší kurz než ve směnárně. Nocujeme u Bratci na zápraží místních turistických chatek.

Crisu-repede

Ráno sjíždíme Crisu-repede (cca 10km) není to moc obtížná, je to taková turistická řeka. Posádku našeho raftu tvoří: zadák zkušený "rafťák" Petr; Adam, Gábina, Simona, Dana a já na “háčku”. Odpoledne jsme pokračovali ve sjezdu Crisu-repede, cesta probíhala vesele, trochu jsme mezi sebou válčili. Návštěva velké jeskyně. Nádherná krajina všude kolem. Já jsem se snažil fotografovat, ale při menší kolizi nám natekla voda do raftu a se svoji Praktikou už nikdy nic nevyfotím. Večer jsme nemohli najít Leoše (autobus) a tak se cesta poněkud natáhla ca (20 km). Nocujeme v Negrenii mezi hřištěm a kolejemi vlaku. Večer děláme menší táborák.

Ariesul

Ráno prší. Přesouváme se asi 100 km k městu Turda. Pozdě odpoledne sjíždíme krátký sjezd na řece Ariesul. Nocujeme blízko Turdy na louce u kaňonu. V noci krásně svítí hvězdy.

Kaňon

Probudili jsme se do nádherného slunečního dne. Jdeme se projít kaňonem. Je to pohoda, protože je konečně chvíli pěkné počasí a na loukách se pasou ovečky. Rafťáci se snaží sjet potok, který protéká kaňonem, jmenuje se Häsdate.
Odpoledne jsme sjížděli Bistricoaru a prořízli jme raft. Místní obyvatelé totiž ukládají svůj odpad do této řeky.
A právě dveře z Dacie se stali pro náš raft osudné. Kromě tohoto bordelu byla řeka plná nízkých lávek a tak jme procvičovali shýbání se do raftu apod. Noc jsme strávili v Poraně (blízko Piatra-Neam) u silnice na stráni a ještě pro změnu pršelo.

Bistrita Aurela

Celé ráno se přesouváme, prší a nemáme vodu na pití. Odpoledne sjezd Neagra Sarulni. Gábina jela na Pálavce s Vláďou. Prasknul další raft. Řeka byla docela rozvodněná a měla prudký proud a u břehu vrbičky se kterými jsme se důvěrně seznámili. Pak jsme jestě stihli další sjezd - Bistrita-Aurela. Gabina a Adam a jěště několik lidí už toho měli dost a šli raději pěšky. Udělali velkou chybu protože řeka byla sevřená z obou stran prudkým a hluboký údolím a proto velice rychle tekla a vytvářela vysoké a dlouhé peřeje. Jel jsem s Vláďou na Pálavce a v peřejích jsem měl v krvi honě adrenalinu a pocit že žiju na plno. Byl to nejkrásnější sjezd a od té doby jsem jezdil již jenom na Pálavce. Adam a Gabina nás zatím alespoň fotily a také potkali vojáky. Přenocovali jsme u Tibau. Večeři jsme si připravili na ohni u kterého jsem vydržel ještě dlouho do noci.

Kopečky

Ráno sjezd Tilbau (6 km) pak jsme pokračovali ve sjezdu na Bistrite-Aurele až do obce Cidlibaba. Druhá posádka Pálavy byla pořád mokrá, možná to bylo tím, že je rafty neustále napadali protože byli oblíbený cíl.
Odpoledne jsme se nechali vyvézt na Prislop (1460m). Tam se většina lidi uchýlila ihned do hospody, protože začalo hrozně pršet. Do této hospy dokonce kvůli nám nainstalovali přenosné osvětlení a místní muziku z radia. Někteří šli na procházku na Mufti Rodnes. Holky při cestě zpátky dokonce stopli obrněný transportér. Posilněni místním levným třešňovým likérem (hrozný hubolep) jsme vyrazili hledat nocleh. Přenocovali jsme zřejmě na bývalém železničním náspu u Repede.

Veselý hřbitov

Ráno pumpování raftů za aktivní asistence místních obyvatel. Sjezd Rica Ruscova až k soutoku s Viseou (asi 3 hod). cestou nás popadla deprese, kterou jsme zaháněli zpěvem. Horší něž deprese byla už jenom zima. Opět jsme nemohli najít Leoše a jeho bus. Nakonec jsme byli rádi, že to už máme z krku. Odpoledne jsme již zamířili k Maďarsku. Navštívili jsme ještě město Marmasare abychom utratili poslední lei, protože u nás jsou k ničemu. K večeru jsme se ještě stihli podívat na Veselý hřbitov v Sapinta. (Památka UNESCO) Pak už jsme zamířili jenom k přechodu Satu Mare. Asi 40 km před hranicemi jsem zjistil, že nemám pas a tak jsem začal systematicky prohledávat celý autobus. V Rumunsku se mi líbilo, ale zůstat jsem tam nechtěl. Naštěstí se ukázalo, že mi nějaký dobrák schoval pas do krabice s jídlem a tak mně nakonec museli přes hranice pustit. Horší to měl jeden člověk, který neměl razítko vstupu do země a tak ho celnici nechtěli pustit ani ven. Na konec to vyřešili šalamounsky, když nepřijel tak nemůže vyjet a nedostal proto narozdíl od všech ostatních razítko o výjezdu z Rumunska. Podle papírů tedy strávil celý týden v bezcelní zóně mezi Maďarskem a Rumunskem (je dlouhá asi 200m). Noc jsme tedy strávili v Maďarsku v opuštěném kempu Sőstofűrde (nebo tak nějak).

Maďarsko

Probudili jsme se do krásného rána. Slunce a teplo ještě umocnila dobrá snídaně. Dopoledne jsme se byli umýt v termálním koupališti voda měla 36°C. Hráli jsme s míčem spravedlivě rozděleni na holky proti klukům. Odpoledne většina ostatních navštívila další termální koupele u Miškolce. My jsme se šli jenom projít po městě a jeho parcích. Je to takové menší lázeňské město plné turistů např. ze Slovenska. Utratili jsme tam poslední forinty. Večer jsme se přesouvali na Slovensko. V autobuse probíhal večírek - dopíjeli se zásoby. Asi v jednu ráno jsme dojeli k Pribilině. Ostatní pokračovali ve večírku ale my jsme šli radši spát. K ránu byla hrozná zima, větší než v Rumunsku.

Belá

Ráno když jsme se probudili do slunečného rána jsme viděli, že skoro celé Tatry jsou ještě pokryté sněhem. Adam si dal neopren vyschnout na pařez, ale netušil že tam mají mraveniště lesní mravenci. Ti když se začal neopren od spodu namáčet lezli nahoru a pěkně ho poštípali na krku. Sjížděli jsme Belou, která byla hrozně studená, docela divoká a průzračně čistá. Bylo tam ještě několik takových cvoků z Maďarska. Tato řeka se mi stala osudnou. Když jsme se “udělali” poprvé byl jsem celkem v pohodě, protože jsem byl ve vodě asi 3 sec., ale podruhé to bylo zlé. V jedné zatáčce jsme špatně najeli do proudu a on nás převrhl. Já jsem ale zůstal vyset za nohu v Pálavce zaklínění v nějakém provaze a tak jsem jel hlavou pod vodou. V tu chvíli jsem myslel jaké to je se utopit. Pak jsem se naštěstí chytnul za bok lodě a mohl začít zase dýchat. Na břehu si všichni mysleli že držím loď aby neuplavala. Když mně konečně vylovili museli mně z lodě vyprostit tak jsem tam měl tu nohu zaháknutou. Zkrátka na divoké vodě má člověk chvílemi pocit že žije na plno a někdy v horším případě že umírá.

Odkazy