Ukrajina 99

Letos jsem opět vyrazil raftovat se CVOKem tentokrát na Zakarpatskou Ukrajinu. Krajina na Ukrajině je podobná té v Rumunsku. Bohužel jsou v ní viděl zbytky centrálního ruského plánování. Všude je spousta velkých rozestavěných hotelů. Skoro u každého z nich stojí starý zrezavělí jeřáb. I místní lidé staví ve velkém stylu, i když tak velký barák nepotřebují a pak ho nemohou dostavět. Naštěstí je krajina ještě plná klasických dřevěných roubenic. Na střechu se zde téměř výhradně používá vlnitý eternit. I když je všude spousta sloupů elektrického vedení je v místních hotelech problém se světlem, protože tu nejsou žárovky. Doporučuji si tedy přivézt vlastní.
Zvláštní kapitolou jsou místní záchody. Toaletní papír se totiž nesplachuje do mísy ale vyhazuje do koše. To jsou mimo chodem jediné koše které jsem zde viděl. Někde teče i studená voda.
Další zajímavostí bylo shánění personálu do hospody. Když jsme se někde chtěli najíst, průvodce řekl nějakému místnímu člověku ten svému známému a tak za půl hodiny začal chodit personál do hospody a přinášel zásoby pití. Od obědnání jídla uběhne vždy tak hodina a půl takže nemá cenu zaskočit si do hospody jen tak na oběd. Není ovšem problém "propařit" celou noc.
Úředním jazykem je samozřejmě ukrajinština, která se spíš podobá slovenštině než ruštině. S domluvením jsme nikdy neměli problém, stejně asi polovina Ukrajinců pracuje v Čechách nebo v Rusku. Alespoň jsme oprášili své znalosti ruštiny ze základní školy.
Místní měnou jsou hřivny (1 hřivna = 100 kopjejek), ale platili jsme zásadně dolary což je druhá místní měna. Místní vrací v hřivnách a dá se dohodnout i v dolarech. Doporučuji tedy vzít si hodně drobných dolarů. Neoficielní kurz na je 3,85 - 4 hřivny za dolar.

Šampaňské značkové 7,5 - 10 hřiven
Vodka 0,5 l 6-7 hřiven
Chleba 0.6 - 0,9 hřivny
Jídlo (jeden chod) 1 - 1,5 dolaru
Banány (1 kus) 0,80 - 1 hřivna
Brýle sluneční 10 - 14 hřiven
Ubytování - jedna noc 2 dolary
Dům - dřevěnice prý 3000 dolarů

Na Liptovskou Kokavu

Plánovaný odjezd v 17:00 celkem vyšel. Cesta z Prahy byla však porod, tzn. plynule šinoucí se kolony. Pokračujeme přes Hradec Králové, Pardubice, Olomouc směrem na Slovensko. Nevím proč byl příplatek za cestu z Prahy když tam nastoupilo asi 80% lidí.Celkem nás jede asi 29 lidí. Všude hoří "čarodějnice". Děláme zastávku na večeři v motorestu Moravanka. Mají tam pivo Zwettler, ale prostředí nic moc. Jedeme bez problému přes Makov na Slovensko. Na Kokavský most u Podbanskeho přijíždíme asi v 3:30. Je pěkná kosa.

Belá

Ráno se probouzím a chci jít ven ze stanu, ale nejde to protože mi jeden prďola zavázal zip od stanu drátem a přivázal ho ke kolíku. Když jsme se dostali ze stranu začali jsme vařit snídani a fotit okolí. Jedeme Belou a voda v ní je zase ukrutně studená. Hned při vjezdu do proudu se jeden raft udělá. Cesta probíhala v pohodě až do druhé třetiny kde náš raft najel do vrbiček nabral vodu zadem, lidi padají a raft se převrací. Padám do vody pod převrácený raft kolem mně lidi pádla nemůžu se nadechnout, mám dost. Naštěstí mě Tom pomůže na hladinu. Dojíždíme až k soutoku Bele s Váhem za Liptovským Hrádkem. Následuje pauza na oběd a pak transit k ukrajinským hranicím. Hranice s Ukrajinou jsou kapitola sama pro sebe. Na slovenské straně jsme si napřed v boudě co vypadala jako větnamský stánek zakoupili vouchery (něco jako pozvánka)to trvalo cca 35 minut. Pozor! bez něj vás nebudou chtít pustit zpět. Doporučuji velmi pečlivě uschovat. Viz. den 8. Pak jsme absolvovali slovenskou pasovou kontrolu. Pak jsme cca 1 hodinu čekali než nám slovenský celník vrátí přeplatek za průjezd autobusu Slovenskem. Pak následovala ukrajinská celní a pasová kontrola. Čekal jsem tak 2 hodinový výslech, ale opak byl pravdou. Dostali jsme razítko pokecali s celníkem a to bylo vše. Žádná prohlídka nic. A pak nemá člověk o čem psát ;-). Jedeme nonstop rychlostí asi 60 km/h, rychleji to po místních komunikacích nejde až do Mezihoří (Mežgorje).

Rika

Sjíždíme Riku, jedu s Jirkou na Pálavce, trénujeme traverz proudem až se z toho dvakrát uděláme. Pak začíná dost pršet, kapky mi duní po helmě. Dolní úsek pod Mezihoří je lepší, jsou tu krásné peřeje. Celkem jsme raftovali asi 4 hodiny a najeli cca 23 km. Potom si dáme přechod sedla nad městem asi na 1,5 hodinky. Večer jdeme do hospody a následuje brutální pařba. Vodka a šampus teče proudem. Vodka stojí asi 1,6 dolaru a značkový šampus asi 2 dolary. Jako nejlepší se nám jeví vodka Korona a Oděské šampaňské. V alkoholickém opojení se vzájemně pošťuchovali až došlo k několika drobným zraněním. Nejbrutálnější scéna se však odehrála později na našem pokoji. Tom s Rudou se trochu poprali, Adam s Ondrou to fotí a já u toho zvracím z okna. Na sousedním pokoji ztratili klíče a tak musí vyrazit dveře což je stojí 10 dolarů.
"Hradečáci"
zatáčka na Bele
Prodejna voucherů
bez něj vás nepustí zpět
NP Siněvir
Jirka, Tom a Já
Muzeum vorařství
zničené povodněmi
Koliba
tam se to pije

NP Siněvir

Ráno se věnujeme nakupování na místním tržišti. Koupit se dá skoro vše co může turistu zajímat od jídla (chleba, banány, brambory, cibule)až po jízdní kolo (zn. Ukrajina) a šaty pro nevěstu. Platíme v dolarech a místní nám vrací hřivny. Mají lepší kurz než v bance dávají 4 hřivny za dolar (v bance jen 3,8). Kupujeme tedy chleba a sluneční brýle. Navštěvujeme národní park u Siněviru. Do parku vede brána s úžasným systémem kladek aby si vojáci (nebo kdo to byl) ušetřili cestu. Jdeme proti proudu potoka kde je muzeum vorařství, které bylo bohužel silně poničeno podzimními povodněmi. Sjíždíme Těreblu a Černou řeku (nebo je to ta samá? už nevím, každopádně v mapě je Těrebla). Je tam fakt super peřeje a válce obtížnosti tak WW II-III. Najeli jsme asi 32 km za cca 4 hodiny raftování. Večer jdeme do koliby, šampus opět teče proudem.

Těresva

Ráno dlouhý přesun busem. Místní silnice i železnice jsou dost poničené povodněmi takže ani nenavštěvujeme plánovanou Koločavu, rodnou vesnici Nikoly Šuhaje loupežníka. Martin říká, že to zas tak něco výjimečného není. Odpoledne jedeme řeku Těresvu, je to jen taková opalovačka, takže řádíme, převracíme rafty a Pálavky. Někteří z nás se koupou i pětkrát. Bylo to jen 12 km a trvalo nám to cca 2,5 hodiny. Přesunujeme se do Jasiny.

Černá Tisa

Jasina. Do předem zamluveného hotelu nás nevzali, ani nevím proč. (Nechápu že majitel neměl zájem vydělat si nějaké dolary, ale na Ukrajině je možné vše), spíme tedy alespoň na jeho zápraží. V noci je hrozná zima místní teploměr ukazuje 5°C. Ráno jdeme nakoupit smlouvám 30 kopjejek :-) (necelé 3 Kč). Jedeme Černou Tisu, nejtěžší řeku, kterou jsme jeli. Je hrozná zima teplotu vody odhadujeme tak na 5°C. Horní těžký úsek plný traverz, betonového obložení koryta, poškozených při podzimních povodních a silných peřejích projíždíme bez problémů. Druhou část řeky jsme se hrozně trápili. Jsem dost podchlazený, cvakám zubama a odmítám pádlovat. Vylézám úplně sťatý a jsem rád že to mám za sebou. Spíme v hotelu v Kvasech, což je sice velký hotel, ale jinak něco jako chatička bez vody a WC. Ať žije centrální plánování). Ještě že personál přinesl červené víno a šampus a taky nám usmažil docela dobré bramboráčky.
Zahřívání se
Černá Tisa
Na Černé Tise
beton a traverzy
Kostel
prý nejstarší na Ukrajině
Adam
strach a zima
"Hradečáci"
v peřeji

Procházka

Ráno jsme se přesunuli na horní tok Černé Tisi, což je taková velmi úzký a dravý tok, který si prořezává cestu velmi ostrou břidlicí, tudíž se ani nedá jet na raftu. Fantomas tady předvádí svoje rodeové umění na Pálavce. Cestou zpět pozorujeme nejvyšší hory Ukrajiny. Přesunujeme se do Jablonického průsmyku. Zde nakupujeme upomínkové předměty (věci ze dřeva a ovčí vlny) v jediných stáncích pro turisty, které jsme cestou viděli. Následuje výšlap do sedla a fotografování hor zejména Pětroš a Hoverla. Místní opilec se snámi chce rvát, ale je tak mimo že v pohodě odejdeme. V sedle jsou ještě vidět zákopy a diry po granátech které zde zanechala první i druhá světová válka. Následuje 1. večeře což jsou ražniči v místní kolibě. Pak 2. druhá večeře v hotelu. Boršč a řízek s bramborem. 3. večeře špagety z vlastních zdrojů a pak už jenom pár lahví šampusu.

Bílá Tisa a solné jezero

Snídáme a přesunujeme se do vesnice Bohdan na Bílé Tise. Při naloďování nás doprovází polovina vesnice. Sjíždíme Bílou Tisu a po soutoku pokračujeme dále po Tise. Bylo to docela super, já jedu s Jirkou na Pálavě. V jednou místě byla, ale hrozná "žumpa", takže pálávkáři popadali jako mouchy a některé rafty měli také co dělat. Já jsem vypadl z Pálavy tak rychle že ani nevím jak, naštěstí mě to hned vyneslo na hladinu. Držel jsem jednou rukou pádlo a druhou rukou jsem se snažil ručkovat po boku převrácené Pálavky. Průvodce Martin se jí mezi tím snažil zachytil ze břehu. Z ničeho nic mě ze zadu přejel raft a kormidelník mi ještě dal ránu pádlem do helmy. To jsem se už v silném proudu neudržel a pustil se a pak projel asi 200 m proudem než mě další raft zachránil. Po svačinové pauze pokračujeme dál po Tise a kocháme se nádherným údolím a okolními kopci. Sluníčko svítí, je to fakt pohoda. Jeli jsme asi 28 km za 4 hodiny. Přesunujeme se do Solotvina. Je tu solné jezero o teplotě asi 28°C. Trochu rozdíl oproti teplotě vody v řekách. Zkoušíme kolik cvoků se vejde do raftu Colorado. Při 21 lidech se raft převrhl. Voda však tak nadnáší že není vůbec potřeba plavat. Slaná teplá voda se drží u dna a každý se snaží optimálně ponořit, aby se co nejvíce nahřál. Navštěvujeme místní restauraci Slatina. Je tam skvělé prostředí (u nás by to byli asi **) a živá muzika. Zpěvák zpívá rumunsky, ukrajinsky, italsky a zahráli také Len tu pecku nezrůcaj. Také tu točí pivo. (Všude jinde měli jen lahvové). Dáváme si kuřecí stehna, rybu a přírodní řízek a salát. Cena jídla je 1,5 dolaru. Kromě toho tam mají, světe div se, také slušné záchody a vodu. Jedeme na hranice. Na celnici jsme skoro hodinu čekali než se něco stalo. Pak byl problém se ztraceným voucherem, který se ale nakonec zase našel. Při celní kontrole autobusu našel ukrajinský celník asi 3 mobily a hrozně se mu líbili, jeden si chtěl nechat na památku. Řidič mu vysvětloval že to nejde protože je služební. Celník pak chtěl aby se majitele mobilů dostavili na celnici. Jeden člověk prošel bez problémů (protože prý vypadá solidně) ale druhý mladší byl obviněn že je agentem FBI. Celník chtěl potvrzení že může mobil dovézt na Ukrajinu. To samozřejmě neměl. Celník chtěl pokutu nejdříve asi 25 dolarů a pak začal částku snižovat. Jeden rodilý Maďar (celník byl původem také maďarské národnosti) od nás s ním maďarsky diskutoval a tvrdil že ten mladík musí volat své nemocné ženě tak dlouho až ho ukecal na panáka. Řidič jim nalil silnou domácí slivovici celník měl po ní dost a jelo se na rychle na Slovensko. Slovenská kontrola byla tentokráte bez problémů hotova do 30 minut.

Liptovský Ján

Asi okolo 6 hodiny ráno přijíždíme do Liptovského Jánu a jdeme si na dvě hodinky schrupnout. Ráno někteří hopli do termálního jezírka (asi 20°C) koupali se a nedostatečnou teplotu nahrazovali ukrajinskou vodkou a šampusem. Původně jsme měli jet ještě horní tok Belé, ale pro nedostatek vody jsme (se) jeli sjíždět do motorestu. Jedlo a pilo se mi dobře protože jsem to neplatil :-). Pak už jenom česko-slovenské hranice, které jsme odbyli mávnutím ruky a konečně české pivo v motorestu v Horní Bečvě.

Fantomas
se snaží
Pětroš a Hoverla
z Jablonického sedla
"Doktoři"
na kameni
Místní děti
často žebrají o cigaretu
Solné jezero
skvěle nadnáší

Foto Tomáš Hubálek, Olympus Mjú 1 a Miloš Babovák Pentax MZ-M, Sigma 28-70 a Pentax 70-200, Kodak
Scanováno na Umax Astra 2000U

Jestli chcete další zážitky ze Zakarpatské Ukrajiny zkuste to třeba u Zdeňka





e-mail


Odkazy



Design Miloš Babovák. Upraveno 4.4.2014

Valid HTML 4.01 Transitional Valid CSS!